Začalo to obyčejnou bolestí zad, ale tomu jsem zpočátku nepřikládala žádný význam. Pak jsem měla nepříjemné potíže, když jsem si dala i jen jednu sklenku alkoholu. Nakonec se ukázalo, že mám Hodgkinův lymfom. Čtenářka Kateřina napsala další díl našeho seriálu Můj boj s nemocí. Synovi tehdy byly dva roky, takže jsem ho často nosila v náručí. A to záda pěkně bolí, to člověku nepřijde divné.

Postupně se přidalo svědění, a to tak úporné, že jsem si kůži rozškrábala až do krve. Ale jsem alergik, takže opět vysvětlení existovalo, nenapadlo mě, že by problém mohl být jinde.

Pak se stalo, že jsem si na oslavě manželových narozenin dala doušek vína a najednou jsem ucítila nesnesitelnou bolest na hrudi. Po půl hodině to však samo odeznělo, takže ani to jsem dál neřešila. A když se mi ta stejná věc stala znovu, o měsíc později i u kamarádky po svařeném víně, řekla jsem si, že mi alkohol zřejmě nedělá dobře, a tak jsem se rozhodla, že ho radši vůbec nebudu pít.

Jiný lékař. Po mateřské jsem se vrátila do práce a bolest v zádech, která se mi přesunula pod lopatku, jsem se konečně rozhodla řešit. Jenže rehabilitační lékař jasné signály podcenil, ujistil mě, že moje obtíže patří k péči o malé dítě, a doporučil mi cvičení. Když jsem zmínila obtíže po pití alkoholu, poradil mi, ať si dám další skleničku, že to určitě přejde.

To mě tedy rozhodně neuspokojilo, a tak jsem hledala jiného lékaře. Naštěstí mě upozornil, že alkohol působí na mízní uzliny, a pokud pociťuju takové bolesti, jak jsem mu popsala, může to být skutečně vážné. Následně mi doporučil CT vyšetření.

Byl to hrozný boj. Vyšetření odhalilo Hodgkinův lymfom. Byla to krutá pravda a mně se zdálo, že se mi zhroutil svět. Bylo mi dvacet devět let, mladší syn byl tříletý, starší devítiletý a já jsem vůbec netušila, co se mnou dál bude. Hned po stanovení diagnózy jsem nastoupila na hematologickou kliniku na chemoterapii. Bylo mi zle, zvracela jsem, trpěla nechutenstvím, dráždilo mě světlo, vypadaly mi vlasy...

Byl to opravdu hrozný boj, skoro jsem to vzdala. Na poslední cyklus chemoterapií už jsem ani nechtěla jít. Ale manžel, který mi byl celou dobou velkou oporou, mě naštěstí přesvědčil, abych to vydržela a pokračovala dál. Po chemoterapii přišlo na řadu ozařování, docházela jsem na ně každý pracovní den, celé tři týdny.

Nepopsatelný pocit. Za dva měsíce po ukončení radioterapie mě čekala první kontrola. Když mi paní doktorka řekla, že lymfom je pryč a že jsem vyléčená, zažila jsem opravdu nepopsatelný pocit štěstí. Všechny prožité útrapy už mi nepřišly tak hrozné a opět jsem začala plánovat budoucnost.

Začala jsem pracovat v Datovém centru Hematologické kliniky FN Královské Vinohrady, a když mě oslovila jedna pacientka se stejnou diagnózou, jestli bych s ní nechtěla založit pacientskou organizaci, okamžitě jsem souhlasila. V době, kdy jsem onemocněla, bylo povědomí o lymfomu opravdu mizivé.

Bylo téměř nemožné dopídit se nějakých informací, například o tom, jak se nemoc léčí a jaké jsou šance na uzdravení. Takže s myšlenkou založit sdružení, kde bychom mohli nové pacienty informovat a dávat jim a jejich blízkým naději, jsem se okamžitě ztotožnila. V roce 2005 tak vznikla pacientská organizace Lymfom Help, jejíž předsedkyní jsem dodnes.